Jak se člověk stane někým, kým se nikdy nerozhodl být

Kariéra často nevznikne jako plán. Spíš se postupně poskládá z několika rozhodnutí, která v době svého vzniku nevypadala nijak zásadně.

Poslední dobou mi dochází, že jsem asi dvacet let dělal práci, pro kterou možná nejsem úplně ideální člověk.

Ne že bych ji neuměl. To je na tom právě to trochu zrádné. Člověk může být v nějaké práci relativně dobrý, získat zkušenosti, vydělávat si tím a působit celkem profesionálně. A přesto mu ta práce nemusí úplně sedět.

Formálně jsem velkou část kariéry strávil jako projektový manažer. Řídil jsem technické a výrobní projekty, hlídal rozpočty, termíny, dodavatele, zákazníky a všechny další věci, podle kterých se projektový manažer bezpečně pozná.

Jenže když se zpětně podívám na to, co mě na té práci skutečně bavilo, většinou to nebyla ta manažerská rutina.

Bavilo mě přijít k něčemu, co nefungovalo, a zjistit proč. Rozebrat problém, najít souvislosti, navrhnout jiný systém a nějak ho dostat do provozu. Jakmile začal normálně fungovat a zbývalo ho hlavně udržovat pomocí porad, reportů, urgencí a dalších porad o reportech, moje nadšení většinou poměrně rychle klesalo.

Což není úplně ideální vlastnost pro někoho, kdo si dlouho myslel, že jeho hlavní profesní identita je projektové řízení.

Kariéra většinou nevzniká jako plán

Když je člověku patnáct, má si vybrat školu. Věk, ve kterém většina lidí ještě pořádně neví ani to, co bude dělat o víkendu, natož dalších čtyřicet let.

Já jsem šel na strojní průmyslovku. Potom jsem se dostal ke konstrukci, protože to byla práce odpovídající škole. V konstrukci jsem začal automatizovat práci s daty, později vedl menší tým, potom dělal kalkulace a nakonec se dostal k projektovému řízení.

Každý jednotlivý krok dával celkem smysl.

A právě tím se z něj postupně stala kariéra.

Nemyslím si, že jsem se někdy vědomě rozhodl, že chci být projektový manažer. Spíš jsem v nějakém okamžiku dostal příležitost, zvládl ji, a tím vznikla zkušenost, která mi otevřela další podobnou příležitost. Po několika letech už jsem nebyl člověk, který se náhodou dostal k řízení projektu. Byl jsem projektový manažer.

Pak už se kariéra do určité míry buduje sama. Člověk získává praxi v tom, co dělá, firmy mu nabízejí další podobné role a on je přijímá, protože v nich má zkušenosti a dokáže za ně dostat zaplaceno.

To všechno je docela logické.

Jenže po nějaké době může být těžké poznat, jestli člověk svoji práci dělá proto, že mu sedí, nebo hlavně proto, že se ji mezitím naučil dělat.

Umět něco neznamená, že je to pro vás

Tohle se podle mě docela snadno zaměňuje.

Když je někdo v práci dobrý, okolí přirozeně předpokládá, že by v ní měl pokračovat. Dostává víc odpovědnosti, lepší pozice a další nabídky ve stejném směru. Úspěch se stane důkazem, že je na správném místě.

Jenže schopnost a vhodnost nejsou totéž.

Člověk se může naučit vést porady, i když ho vyčerpávají. Může být spolehlivý manažer, i když ho dlouhodobá správa lidí a provozu nebaví. Může zvládat obchod, i když se při každém studeném telefonátu musí nejdřív půl hodiny psychicky připravovat.

Někdy nás k určité práci netáhne přirozenost, ale zodpovědnost. Prostě jsme se ji naučili dělat a nechceme ji dělat špatně.

To, že nám něco jde, tedy ještě nemusí znamenat, že bychom si to znovu vybrali, kdybychom začínali od nuly.

Co se stane kolem čtyřicítky

Možná právě proto se kolem čtyřicítky objevuje tolik různých kariérních obratů.

Člověk už má za sebou dost let na to, aby rozpoznal určité opakující se vzorce. Ví, které části práce ho nabíjejí, které zvládá jen silou vůle a u kterých už si několik let říká, že to nějak vydrží.

Zároveň si ale začne počítat, kolik pracovních let má ještě před sebou. A představa, že dalších dvacet let bude pokračovat úplně stejně, najednou nevypadá jako stabilita, ale trochu jako rozsudek.

Pak programátor odejde dělat truhláře, manažer otevře kavárnu a člověk z výroby začne stavět digitální produkty. Někdy je to asi jen romantická představa, že práce rukama, život na farmě nebo vlastní podnikání nemají vlastní rutinu, stres a problémy.

Mají. Jen trochu jiné.

Ale někdy podobná změna není útěk před prací. Může to být pokus konečně si vybrat vědomě něco, co před dvaceti lety vzniklo hlavně souhrou okolností.

Co mě na mojí práci bavilo doopravdy

Když dnes svoji kariéru rozeberu bez názvů pracovních pozic, opakuje se mi tam trochu jiný motiv.

V konstrukci jsem automatizoval rutinní práci s daty a dokumentací. Při kalkulacích jsem vytvořil systém, který pravidelně kontroloval technická data, místo aby se chyby hledaly náhodně. U projektů mě často víc než samotný harmonogram zajímalo, proč se problémy objevují pozdě a jak nastavit systém, který je zachytí dřív. Při zavádění technologií mě bavilo propojovat software, provoz a lidi, kteří s tím nakonec musí opravdu pracovat.

Projektové řízení bylo ve všech těchto situacích užitečné. Díky němu jsem dokázal dostat návrh přes lidi, termíny, dodavatele a běžný firemní chaos.

Možná ale nebylo tím hlavním, co jsem dělal.

Možná to byl jen nástroj, díky kterému nezůstaly moje nápady v tabulce nebo na papíře.

Přesný název pro tu práci zatím úplně nemám. A možná ho ani nutně nepotřebuju hned najít.

Důležitější je pro mě zjištění, že nejvíc mě baví situace, kdy něco ještě není jasné, nefunguje to nebo to vůbec neexistuje. Potřebuju pochopit problém, navrhnout systém a dostat ho do stavu, kdy ho může převzít někdo, komu naopak vyhovuje jeho dlouhodobý provoz.

Neznamená to, že jsem dvacet let dělal úplně špatnou práci.

Spíš jsem možná dvacet let pojmenovával svoji práci podle činnosti, kterou bylo nejjednodušší napsat do životopisu.

Otázka na závěr

Možná stojí za to zkusit si vlastní kariéru na chvíli představit bez názvů pracovních pozic.

Neptat se jen, co člověk dělal, ale která část práce ho skutečně přitahovala. Kdy byl nejvíc užitečný. Co mu šlo, ale dlouhodobě ho vysávalo. A co by si vybral dnes, kdyby už nemusel obhajovat všechna rozhodnutí, která udělal před deseti nebo dvaceti lety.

Je totiž docela dobře možné být dlouho dobrý v práci, která pro vás není.

A čím déle ji děláte, tím snáz si toho nevšimnete.